Historie koření

 

Svět koření

V dávných dobách bylo exotické koření v čele se šafránem, vanilkou a muškátovým oříškem ceněno zlatem. Přístup k němu znamenal bohatství panovníka i měst, koloniální mocnosti bojovaly o trasy vedoucí k těmto vzácným surovinám. Mnoho lidí postihl krutý trest, obchodování na černém trhu zaplatili daní nejvyšší - vlastním životem. Tyto dávné příběhy nám dnes připomínají pověrčivost, léčivé účinky i lásku ke koření a bylinkám.

Dnes exotická semínka, zrna a lusky obohacují naše každodenní kulinářské umění. Jediným rizikem je pokažená chuť jídla, pokud experimenty s kořením zašly příliš daleko. Nadšení pro nové chutě je třeba spojit se zkušenostmi a dostatečnými znalostmi. Mnoho vědomostí a rad můžete načerpat v naší encyklopedii koření.  

Kdysi dávno

Obchod s kořením byl po celá staletí zdrojem síly a bohatství pro koloniální mocnosti. Hlavními oblastmi produkce vzácného koření byly Indie, Čína a Indonésie. Ve středověku byla kontrola a veškerý profit pod správou Osmanské říše. Nedostupnost a vysoké ceny pepře, skořice nebo zázvoru motivovaly mořeplavce ve snaze prolomit monopol a tak započala éra hledání nových cest do vzdálené Indie.     

 

Tisíce let historie koření

Koření bylo používáno již v mladší době kamenné - neolitu, důkazem je přítomnost kmínu v archeologických nálezech tehdejších obydlí. Staří Egypťané v dobách před 4.000 až 5.000 lety používali cibuli, česnek, jalovec a kmín nejen jako kulinářské přísady, ale především pro léčivé a kosmetické účely. Koření se rovněž objevuje v záznamech z Mezopotámie. Zmínky o používání anýzu, šafránu a zázvoru jsou v Číně staré 3.000 až 4.000 let.           

Lékaři a filozofové v Řecku a Římě znali současné koření už okolo roku 500 př.n.l., používali je především pro léčivé účely. Alexandr Veliký během tažení do Indie a Persie získal ceněný pepř a skořici. Řekové vnímali dovážené koření jako znak prosperity. Před 2.000 lety Římané s přispěním řeckých tradic začali některé druhy koření sami pěstovat. Julius Caesar, jeden z nejmocnějších mužů antické historie, využil válečných tažení, aby prolomil monopol Arabů na dovoz koření, tento fakt dokládá, jak obrovský význam mělo koření napříč tisíciletím.  

Mezi 8. a 9. st. n.l. benediktínští mniši rozšířili koření a byliny přes Alpy do Západní a Střední Evropy. Ve 12. století abatyše Hildegarda z Bingenu skloubila po generace předávané řecko-římské znalosti a lidové lékařství, tímto iniciovala rozmach pěstování aromatických a léčivých plodin, léčitelství se rázem stalo dostupnější pro více lidí.

Kolumbus a benátský monopol

Ve 13. století benátských kupec Marco Polo během svých objevných cest byl prvním Evropanem, který se setkal s hřebíčkem a muškátovým oříškem. Na Malabarském pobřeží (jihozápadní pobřeží Indie) objevil skořici, pepř a zázvor. V této době bylo koření stejně drahé jako zlato. Na konci 15. století Kryštof Kolumbus neuspěl při hledání bájného indické koření, protože místo v Indii se nacházel v Americe, nicméně lodní doktor Diego Chanca přivezl na starý kontinent chilli papričky. Zatímco Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, portugalský mořeplavec a objevitel Vasco da Gama v roce 1498 doplul k břehům Indie do Kalkaty. Nová spojnice s Evropou znamenala citelné oslabení obchodního monopolu Osmanské říše. Když byla známa námořní cesta do Indie, konečně skončil i benátský monopol.

 

Počátkem 16. století Hernán Cortés přivezl z daleké Ameriky kakaové boby a poznatky z Mexika o využití vanilkových lusků k ochucení prášku nazývaného kakao. Portugalci v této době ničili plantáže, aby mohli udržovat vysokou cenu koření. Vše vyústilo koncem 16. století, kdy se Španělům a Nizozemcům podařilo oslabit dříve nezlomnou nadvládu Portugalců nad trhem s kořením. Francisko Hernández de Toledo jménem španělského krále Filipa II. zamířil do Mexika, nalezl zde speciální odrůdu papriček, které pojmenoval podle mexické provincie Tabasco. Takto se papričky Tabasco dostaly do Evropy.

Nizozemci se ukázali jako přísní a nemilosrdní strážci monopolu v obchodu s kořením. V 17. století porazili v tomto ohledu Portugalce a upevnili tak svou pozici. Na Cejlon brzy dopadly zákony regulující pěstování skořice a muškátového oříšku. Každý kdo nařízení porušil, riskoval trest smrti. Nicméně brzy se stala nástupnickým monopolem v obchodu s kořením Velká Británie. Pierre Poivre, francouzský guvernér na ostrově Mauricius, vyvezl v roce 1770 muškátovník pravý z indonéského souostroví Moluky a prolomil tak monopol. Velkým průlomem byl i úspěch Francouzů v rozšíření produkce hřebíčku na další území. Světová produkce koření začala prudce narůstat. Pokrok v pěstování, dopravě, ale i v obchodu přinesl pokles cen, význam koření však nebyl nikdy narušen. Dodnes je pro nás nenahraditelnou ingrediencí všech pokrmů.