Historie koření

 

Svět koření

V dávných dobách bylo exotické koření v čele se šafránem, vanilkou a muškátových oříškem ceněno zlatem. Přístup k nim znamenal bohatství panovníka i měst, koloniální mocnosti bojovali o stezky vedoucí k těmto vzácným surovinám. Mnoho lidí postihl krutý trest, obchodování na černém trhu zaplatili daní nejvyšší - vlastním životem. Tyto dávné příběhy nám dnes připomínají pověrčivost, léčivé účinky i lásku ke koření a bylinkám.

 

Dnes exotická semínka, zrna a lusky obohacují naše každodenní kulinářské umění. Jediný risk je pokažená chuť jídla, pokud experimenty s kořením zašly příliš daleko. Nadšení pro nové chutě je třeba spojit se zkušenostmi a dostatečnými znalostmi. Mnoho vědomostí a rad můžete načerpat v naší encyklopedii koření.  

Kdysi dávno

Obchod s kořením byl po celá století zdrojem síly a bohatství pro koloniální mocnosti. Hlavními oblastmi produkce vzácného koření byla Indie, Čína a Indonésie. Ve středověku byla kontrola a veškerý profit pod správou Osmanské říše. Nedostupnost a vysoké ceny pepře, skořice nebo zázvoru motivovaly mořeplavce ve snaze prolomit monopol a tak započala éra hledání nových cest do vzdálené Indie.     

 

Tisíce let historie koření

Koření bylo používáno již v mladší době kamenné - neolitu, důkazem je přítomnost kmínu v archeologických nálezech tehdejších obydlí. Staří Egypťané v dobách před 4.000 až 5.000 let používaly cibuly, česnek, jalovec a kmín nejen jako kulinářské přísady, ale především pro léčivé a kosmetické účely. Koření se rovněž objevuje v záznamech z Mezopotámie. Zmínky o používání anýzu, šafránu a zázvoru jsou v Číně staré 3.000 a 4.000 let.           

 

Lékaři a filozofové v Řecku a Římě znali současné koření už okolo roku 500 př.n.l., používaly jej především pro léčivé účely. Alexandr Veliký během tažení do Indie a Persie znovu získal ceněný pepř a skořici. Řekové vnímali dovážené koření jako znak prosperity. Před 2.000 let Římané s přispěním řeckých tradic začali některé druhy koření sami pěstovat. Julius Ceaser, jeden z nejmocnějších mužů antické historie, využil válečných tažení, aby prolomil monopol Arabů na dovoz koření, tento fakt dokládá jak obrovský význam mělo koření napříč tisíciletím.  

 

Mezi 8. a 9. st. n.l. benediktínští mniši rozšířili koření a byliny přes Alpy do Západní a Střední Evropy. Ve 12. století abatyše Hildegarda z Bingenu skloubila po generace předávané řecko-římské znalosti a lidové lékařství, tímto iniciovala rozmach pěstování aromatických a léčivých plodin, léčitelství se rázem stalo dostupnější pro více lidí.

 

Ve 13. století benátských kupec Marco Polo během svých objevných cest byl první Evropan, který se setkal s hřebíčkem a muškátovým oříškem. Malabárském pobřeží - jihozápadní pobřeží Indie, zde objevil skořici, pepř a zázvor. V této době bylo koření drahocenné zlatu. Na konci 15. století Kryštof Kolumbus neuspěl při hledání bájného indické koření, důvod je jistě to, že místo Indie se nacházel v Americe, nicméně lodní doktor Deigo Chanca přivezl na starý kontinent chili papričky. Zatímco Kryštof Columbus objevoval Ameriku, portugalský mořeplavec a objevitel Vasco da Gama v roce 1948 doplul k břehům Indie, do města Kalikat. Nová spojnice s Evropou znamenala citelné oslabení obchodního monopolu Osmanské říše.

 

Počátkem 16. století Hermán Cortés přivezl z daleké Ameriky kakaové boby a poznatky z Mexika o využití vanilkových lusků k ochucení prášku nazývaného kakao. Portugalci v této době ničili plantáže, aby mohli určovat vysokou cenu koření. Vše vyústilo koncem 16. století, kdy se jim podařilo oslabit dříve nezlomnou nadvládu Španělů a Nizozemců nad trhem s koření.   Francisko Hernández de Toledo jménem španělského krále Filipa II. zamířil do Mexika, nalezl zde speciální odrůdu papriček pojmenovaných dle provincie Tabasco, takto se papričky Tabasco dostaly do Evropy.

Nizozemci se ukázali jako přísní a nemilosrdní strážci monopolu v obchodu s kořením. V 17. století porazili Portugalsko v tomto ohledu a upevnili tak svou pozici. Na oblast Cejlonu brzy dopadly zákony regulující pěstování skořice a muškátového oříšku. Každý kdo nařízení porušil riskoval trest smrti. Velká Británie v krátké době obsadila místo dalšího silného hráče. Pierre Poivre, francouzský guvernér na ostrově Mauricius, vyvezl v roce 1770 muškátovník pravý z indonézského souostroví Moluky. Velkým průlomen byl úspěch Francouzů v rozšíření produkce hřebíčku na další území. Světová produkce koření začala prudce narůstat. Pokrok v pěstování, dopravě, ale i v obchodu přinesl pokles cen, význam koření však nebyl nikdy narušen. Dodnes je pro nás nenahraditelnou ingrediencí všech pokrmů.